Tělo duši ruší

Zúčastnila jsem se soutěže u Nel-ly na blogu. Tímto také chci poděkovat za úsilí a čas. Mezi tři vítězné se ta má neprobojovala, ale myslím si, že si zaslouží být konečně zveřejněna, není dokonalá, když ji čtu zpětně, říkám si, že bych spoustu věcí změnila a má to nedostatky, ale je těžké napsat něco tak krátkého, když vaše myšlenky se snaží uniknout do všech stran. Myslím si, ale že není nejhorší a mě se líbí, tak snad bude i vám.

Název díla: Tělo duši ruší
Typ: originál
Pokračování: Ne
Autor: Aurora
Beta: Věruška
Varování: Povídka je dělena dvojí chronologií, přítomnost a minulost.
Poznámky: Téma soutěže bylo, paranormální schopnosti.

Pršelo silně a intenzivně, ale ona tam stále stála. Dívka, která se dívala na oblohu se zavřenýma očima a nechala se, ať ji bouře zmáčí. Milovala bouřky a ptáte se, proč? Protože je úplně stejná jako ta bouřka. Nechrlí ze sebe sice litry vody ani nerozhazuje blesky, ale je to tomu tak podobné. Ona je jiskra. Plamen, který když přestane plát, ona shoří na popel.

A možná by to bylo lepší, shořet, ale čeká mě potom lepší místo? Mohlo by být horší, třeba tam dál mě budou mučit za to, co v sobě mám. Tady se dá uniknout, ale co když tam ne, protože peklo čeká na mě, nebe by nechtělo duši, co by je spálila. Nejsem čistá, jsem poskvrněná stoprocentním zlem.

*

„Amelí! Nesmíš mi stále zapalovat ty svíčky na dortu! Už jsem vyfoukaná!“ Začala se smát modrooká dívka. Nesnášela, když ji Amélie provokovala. Samozřejmě, že ona to vždy popřela, ale však ona ji to jednou vrátí, ještě uvidí.
„Musíš to prostě sfouknout jednou pořádně, nesváděj to pořád na mě.“
„Nepovídej, vidím to ve tvých očích, jsou ohnivé a to vždy znamená, že si to užíváš!“ Ona vždy měla pravdu a vždy viděla jen to dobré ve mně. Dokonce i v mé schopnosti viděla dobro. Nikdy se mě nebála a vždy byla tou jedinou podporou, kterou jsem měla. I rodiče to vzdali, popírali všechny znaky toho prokletí. Nechali mě. Asi by jim nevadilo, kdybych jednou zmizela, ale zůstávám, kvůli ní ona je celé dobro, v které pevně věřím. S ní je smích lékem a úsměv nadějí v lepší zítřek.

*

Lidé jsou zajímavými tvory. Ano, jistě já jsem taky člověk, ale nejsem jako oni, jsem jiná. Bohužel kvůli nim musím vypadat normálně. Ovšem tyhle chvíle na dešti jsou nezaměnitelné. Jsou to jediné chvíle, kdy je bezpečné se uvolnit a vyprchat ze svého těla napětí. Při bouřích si připadám jako Bůh, vše mohu a má síla splývá s přírodou a přirozeným řádem. Jenže teď není čas odpočívat a není čas užívat si tyhle výjimečné chvíle. Musím pomstít svět anebo alespoň můj svět, který mi zbyl.

*

„Nezvládnu to, nedokážu to ovládat, je to silné a já nechci. Zabij mě radši!“ Křičela jsem na ni a chtěla jsem, aby mě někdo konečně zachránil, tohle bylo příliš. Zapálila jsem další místo, tentokrát park, lidé to shazují na ty děsná horka, ale byla jsem to já, neovládla jsem to. Bylo štěstí, že se nikdo nezranil.
„Jsi tím, co si Amelí. Smrt není vysvobozením. Nikdo tě nikdy nesmí odsuzovat. Každý má nějakou temnou stránku a jediné, co opravdu musíš je ji přijmout. Pokud ji přijmeš, tak už tě nikdy nebude ovládat a ty budeš ovládat ji,“ dopověděla vesele blonďatá dívka.  Ona vždy měla chytrou odpověď na všechno a vždy byla správná. Seděla u mě celou noc a utěšovala mě, slíbila, že mě nikdy neopustí a že nedovolí abych někdy někomu ublížila. Vždy bude semnou. Slíbila to.

*

„Jmenuje se Alexej, má černé vlasy a hnědé oči. Určitě by se ti líbil, jednou ti ho představím.“
Láska, dostihla i ji. Vždy mi říkala, že žádného muže nepotřebuje, že si vystačíme samy, ale pak přišel on. Trávila s ním opravdu hodně času, a když zamnou přišla, byla cítit pánským parfémem a jejím pižmem, které bylo vážně silné. Dělala si ze mě srandu, že až někoho také potkám, bude to ten nejlepší pocit na světě. Láská je prý emoce, kterou se nenaučíš. Tomu nevěřím, dokážu se naučit strach, radost i smutek, tak proč ne L-Á-S-K-U?

„Já myslela, že budeme bydlet spolu, slíbila si mi to.“ Myslela jsem si, že náš slib dodrží, ale rozhodla se jinak.
„Amelí,“ usmála se na mě trpělivě dívka a pokračovala, „byly jsme děti a já ho opravdu miluji, chci s ním žít.“
Samozřejmě, že s ním chce žít, už nejsem pro ni nejdůležitější člověk na světě. Je to on. Lidská bytost opačného pohlaví, která je agresivní a necitlivá k ženám.

„A navíc, jsem těhotná, budeš tetička. Budeš chovat mé dítě a dítě je dar Amelí, víš to, že ano?“ Hloupě jsem kývla. Ona je těhotná. Jistě, že je těhotná, nic jiného než, že vytvářeli dítě, také nedělali. I teď, po těch letech je cítit jejím štiplavým pižmem, určitě je od toho.

*

Cítím tolik zlosti a nenávisti. Nikdo nikdy nesmí ublížit lidem, na kterých mi záleží. Nikdy!
Stále pršelo, ale tma rozhodně nebyla. Tomu místu se říká postranní slepá ulička. Kam se podívám, tam hoří, kam ukážu, tam také hoří, dokonce na co pomyslím, tak také hoří, ale jen jedno místo si šetřím. Černovlasý muž klečel dva metry ode mě. Je celý od popela a popáleniny na jeho těle se také nedají přehlédnout. Ruce má sevřené, asi se modlí. Už dávno přestal křičet, ví, že to nepomáhá, jen mě to rozčiluje. A tak už dávno nemluví, umlčela bych ho tak jako tak. Neexistuje žádné vysvětlení, které by ospravedlnilo jeho čin, touhu a kdo ví, co ještě by si vymyslel. Jen ať trpí, zaslouží si to.  Však zaplatíš za to, co si ji udělal. Bůh stvořil muže, jen jako tažnou sílu. Žena je smysl a žena je myslí všech. To s ženou by se mělo zacházet jako s bohyní, ne naopak. Doufám, že to bolí, hodně.

*

„Amelí, už to přijde. Budu matkou a ty tetičkou, těšíš se?“ Kývám a je to upřímné. Slíbila mi, že s nimi můžu trávit více času a budeme si hrát a budeme si povídat. To dítě je opravdu zázrak, opět spojí rozpojené a bude to tak jako dřív.

„Dobře, chtěla jsem ti ještě něco říct. Jsou tu jisté komplikace a může to dopadnout všelijak. Chci, respektive si opravdu přeji, aby mé dítě neslo jméno po tobě. Souhlasíš? Bude to malá Amélie.“ Není to špatný nápad, ale jaké komplikace tím myslí? Tomu nerozumím.
Bude pěkné znát někoho, kdo bude mít stejné jméno jako já.

*

Křik do tmy nepomáhal. Nikdy jsem nezažila ten pocit bezmoci.  Jen kvůli němu zemřela. Jen díky jeho vytváření dětí. Nebýt jeho parfému, svalů a černých vlasů by ona žila.

Jediný smysl mého života. Moje minulost, přítomnost i budoucnost se rozpadla. Bez ní není nikdo a nic, kdo mi mě zachránil před peklem. Už není nikdo, kdo by mě chránil před sebou samou. Jen ona si zasloužila žít, teď ať zemřou všichni a hlavně strůjce toho všeho.

Déšť … uklidňuje.

Uličkou se nesl křik a pach páleného masa. Dřevo voní lépe.

„Pro tebe Sofie.“